52 dní na Bali

které se poskládaly samy

Bylo to bez plánu. Jen pocit, že je čas. Koupila jsem letenky… a až potom si všimla, že to vychází na 52 dní.

Moje narozeniny hned na začátku. Číslo, které si našlo samo sebe. A možná i mě.

Jela jsem sama. Ale Bali mě nenechalo samotnou. Prvních čtrnáct dní v tichu, v srdci ostrova. Domek jako z jiného světa. Podzim. Málo lidí. Jen příroda, místní… a klid, který jsem potřebovala. Projížděla jsem místa, která se neukazují nahlas. Malé chrámy, tržiště, kokosová voda, která chutná jinak. Obřady, které se nedají naplánovat. A chvíle, které se nedají vysvětlit.

Pak Ubud. Kamarádka. Domov uprostřed cesty. Zahrada, ticho, jóga, meditace. Chrámy, vodopády, klid. A ten zvláštní pocit, že všechno zapadá, i když tomu nerozumíš. A pak ostrov a moře. Nusa Lembongan. Méně lidí. Více prostoru. Plavání, želvy, západy slunce. Dny, které nic nechtěly. Jen být.

A pak návrat. Těžší, než jsem čekala. Ale jasný. Něco se tam uzavřelo. A něco jiného se otevřelo. A když jsem odjížděla, věděla jsem, že část mého srdce zůstává tam. A že to tak má být. Že se vrátím.

Tichá pozvánka

A tak tu jsem.
Teď a tady.
Pro sebe.
Možná i pro tebe.

A pokud tě tohle místo volá,
možná se sem jednou vydáš.

A možná…
tě jím ráda provedu.